Zajímavé články

Vývoj chuťových preferencí

23.11.2014 14:47
rodiceaskolnijidelny.cz/zpravy/vyvoj-chutovych-preferenci-deti

Doporučení k úpravám jídelníčku

08.04.2014 09:44
úvodní text.jpg (1180854), informace s. 1.jpg (1524479), informace s. 2.jpg (424606), informace s. 3.jpg (494179), informace s. 4.jpg (438347)

Výživové normy ve školním stravování (spotřební koš)

14.03.2014 18:40
www.rodiceaskolnijidelny.cz/pruvodce-rodice/vyzivove-normy-ve-skolnim-stravovani--spotrebni-kos

Děti potřebují respekt - rozhovor pro časopis Děti a my

Děti potřebují respekt

Rozhovor s manžely Kopřivovými pro časopis Děti a my (č. 2/2008)

Nebojte se projevit respekt vůči svému dítěti. To je hlavní myšlenka ojedinělé knihy Respektovat a být respektován. Jejími spoluautory jsou psychologové

Pavel a Tatjana Kopřivovi.

V čem vidíte největší změny ve výchově v posledním období?

Pozorujeme určitý ústup od autoritativní výchovy, donucování už není „in“. Problém ale je, že řada rodičů a vychovatelů při „uvolňování otěží“ nezná nebo neumí použít jiné způsoby vymezování hranic. Ty jsou pak nejasné, děti ve své bezradnosti v chování přestřelují a to budí pohoršenou pozornost a volání po pevné ruce. Takže jsme často svědky jakéhosi potácení ode zdi ke zdi. Od autoritativního přístupu k volné výchově, která může přerůst v anarchii, a zase zpátky. Často se slovy: „Zkoušeli jsme to s tou demokratickou výchovou, ale děti na ni nejsou zralé.“ Takový přístup nemá s demokracií nic společného. K zavádění demokracie nestačí povolit otěže a doufat, že se lidé budou chovat správně. Demokracie je o společně vytvářených pravidlech a dohodách. Právě spoluúčast na jejich vytváření vede k rozvoji zodpovědnosti za dodržování pravidel.

V knize tvrdíte, že rodiče by děti neměli odměňovat. Co je špatné na tom, dát synovi padesátikorunu za pomoc při uklízení nebo dceři stovku za hezké vysvědčení?

Odměňování dětí za domácí práce nebo učení nelze přirovnávat k situacím, kdy dospělí lidé dostávají finanční ocenění za svoji práci. Odměnami, o kterých je řeč ve vaší otázce, jako bychom sdělovali, že určité činnosti, například úklid nebo učení, samy o sobě nemají moc velkou cenu a musíme děti uplácet, aby je dělaly. Na první pohled to může vypadat pozitivně a právě kladné emoce na obou stranách zabraňují rozpoznávat rizika odměn. Neměli bychom se ale posléze divit, když děti začnou být nespokojeny s výší odměny, navyknou si uvažovat způsobem „co za to“ nebo budou ve snaze získat odměnu podvádět.

Jak jinak, když ne odměnami, tedy děti pozitivně motivovat?

Něco jiného samozřejmě je, když děti prožijí pozitivní důsledky nějaké své činnosti, když jim dáváme dárky, společně něco oslavujeme a ještě jinak přispíváme k uspokojení jejich potřeb přijetí, uznání a seberealizace. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že zde není ta podmínka „když uděláš tohle, dám ti za to tohle“.

Současným trendem je chválit děti nejen za to, co udělaly, ale i za to, že se vůbec snažily. Považujete to za správné? Vždyť dítě bude pak svou hodnotu odvozovat jen od vnějšího světa.

Všichni máme přirozenou potřebu přijetí a uznání druhými lidmi. Uspokojení této potřeby vede k rozvoji sebeúcty, která je z psychologického hlediska jakýmsi jádrem naší osobnosti. Dobrá sebeúcta znamená, že si vážíme sami sebe a přijímáme se takoví jací jsme, se svými přednostmi, ale i s tím, s čím u sebe nejsme spokojeni a na čem chceme pracovat. U dětí je rozvoj sebeúcty závislý na tom, co a jak jim o nich přímo či nepřímo sdělujeme – buď že jsou fajn a jsme s nimi rádi, nebo naopak, že dělají problémy a za moc nestojí.

Ve snaze pomáhat dětem budovat si pozitivní obraz o sobě mnoho dospělých děti chválí. Když se na seminářích ptáme účastníků, co rozumí pod slovem pochvala, slyšíme nejčastěji: jsi šikovný, šikovná, máš to pěkné, to je krásné… Jsou to všechno pozitivní sdělení, ale je v nich současně obsaženo poselství, které by se dalo vyjádřit slovy: děláš věci k mé spokojenosti. Pochvalami, které jsou vlastně hodnotícími soudy, můžeme opravdu udržovat druhé v závislosti na hodnocení od okolí a nechtě bránit tomu, aby se naučili sami sebe realisticky hodnotit. Dalším znakem pochval je, že jsou to taková povrchní klišé. Představte si, že jste dítě a půl hodiny jste malovala obrázek. Teď mi ho ukazujete a slyšíte: Máš to krásné. Je to sice pozitivní, ale třeba si pomyslíte: Vždyť se ani nepodíval! To říká vždycky! A bude to pravda.

Čím tedy nahradit pochvaly?

Alternativě k pochvalám říkáme ocenění. Je to sdělení šité na míru konkrétní situaci, z něhož se dítě přesně doví, co se mu podařilo a k čemu je to dobré. Důležitým znakem ocenění je, že konečné hodnocení zůstane na dítěti. Když použijeme příklad s obrázkem, mohli bychom třeba říct: Tady je ale barev! V domečku jsi namaloval/a okna, dveře, dokonce z komína se kouří… A tady pod stromem je nějaké zvířátko, vypadá to na pejska… Po takové reakci se pravděpodobně rozvine dialog. Dítě na základě našich informací samo zhodnotí svůj výkon a svou spokojenost s ním. Takto se postupně učí sebehodnocení a klade si cíle, kterých nedosahuje kvůli naší spokojenosti, ale z vlastní vnitřní motivace.

V situacích, kdy děti dělají něco pro druhé, je určitě na místě poděkování s popisem přínosu vykonané činnosti: Díky, to mi fakt pomohlo, teď budeme mít čas si zahrát badminton. Pozor, to není odměna, nýbrž přirozený důsledek určitého chování.

Odmítáte trestání dětí. Proč?

Tresty mají více rizik. Za největší považujeme přenášení mocenského modelu jednání do dalších vztahů. Ten, kdo je trestán, se učí, že pokud získá moc, může pomocí nepříjemných zážitků donutit někoho, kdo moc nemá, aby konal podle jeho vůle. Dalším rizikem trestů je narušení vztahů – k tomu, kdo trestá, k sobě (tresty poškozují sebeúctu), ale také k činnosti, která je uložena „za trest“ (naprosto nevhodné je trestat prací nebo učením) nebo kvůli které trest přišel (učení, úklid). Známý dětský psycholog Zdeněk Matějček se o trestech vyjádřil takto: Tresty zastavují, ale nebudují. Vyjádřil tak velice výstižně, že můžeme někoho donutit, aby ze strachu z trestu udělal, co chceme. Neměli bychom si ale namlouvat, že tím vychováváme – pokud výchovou míníme postupné budování vnitřních norem a hodnot, podle nichž se řídíme, i když nás nikdo nevidí.

Čím tresty nahradit?

Na prvním místě doporučujeme obrátit pozornost k možnosti nápravy. Ta ovšem nemůže být udělena „za trest“, ale je třeba pokusit se vyjednat ji dialogem s dítětem, aby mohlo spolurozhodovat a nekonalo jen ze strachu nebo poslušnosti. Mezi velmi užitečné komunikační dovednosti, které přitom můžeme použít, patří otázky typu: Co navrhuješ?, Co s tím uděláme?, Jak to budeme řešit?. Lze použít i jiné věty, kterými přibíráme ke spoluúčasti a předáváme zodpovědnost: Očekávám, že se omluvíš. Myslím, že je správné, aby ses podílel na nápravě. Takový postup má mnohem silnější výchovný účinek, než když dítě potrestáme a důsledky řešíme sami. Když je dítě při navrhování řešení situace nebo nápravy bezradné, můžeme mu dát informace, co by pomohlo, nastínit svá očekávání, dát na výběr. Například: Můžeš být s ostatními dětmi a chovat se pěkně nebo být raději chvilku o samotě.

V takových situacích jsme ale často v emocích. Jak se s nimi vypořádat?

Pro vyjádření vlastních emocí máme k dispozici komunikační dovednost, které říkáme já-výrok. Podstatou je, že v první osobě jednotného čísla nebo s použitím zájmen mi, mě, mne vyjadřujeme, jak se cítíme a co očekáváme. Například: Měla jsem o tebe strach. Opravdu bych si přála, abys zavolala, když se opozdíš. Nemělo by zaznít žádné obvinění nebo útok.

Můžeme mít samozřejmě porozumění i pro emoce a potřeby dítěte. Například: Asi jsi měl pořádnou zlost, když jsi Filipa uhodil. To neznamená, že schvalujeme agresivní chování! Dokážeme–li o tom dítěti říci, pomáháme mu uvědomit si a učit se zvládat vztek, strach, úlek, lítost a další emoce.

Působíte ve sdružení Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání. Co je její náplní?

Naší hlavní činností je už 13 let tvorba a lektorování kurzů o výchově, vzdělávání, motivaci a komunikaci. Řadu let jsme vzdělávali hlavně učitele, v posledních letech velmi vzrostl zájem veřejnosti, zejména rodičů. Jsme čtyři psychologové, dvě kolegyně jsou z Prahy, my z Kroměříže. Mozkově kompatibilní vzdělávání znamená vzdělávání, které je v souladu se současnými poznatky o fungování našeho mozku. Mnohé z toho, co se děje v našich školách, je s tím v rozporu. Našimi kurzy prošlo dosud asi 15 tisíc účastníků. Největší zájem je o kurz Respektovat a být respektován. Tento název má i kniha, v níž jsme shrnuli své zkušenosti z oblasti výchovy, komunikace a motivace.

Proč je ve výchově tak důležité, aby bylo dítě respektováno?

Jsme přesvědčeni, že nestačí dětem říkat, jak se mají chovat. Pouze tím, že zažijí respekt a úctu na vlastní kůži, se naučí vážit si sebe i druhých a chovat se k nim s respektem. Mnoho dospělých při výchově zapomíná, že když dítěti třeba vyčítá, že přišlo pozdě, neučí ho ani tak chodit včas, jako vyčítat. Když pak děti vyčítají nám, divíme se, kde se to v nich bere. Řada dospělých zažívala ve své výchově převážně mocenský model výchovy a komunikace. Pro ně může být těžké tento model opustit. Máme ale zkušenost, že to jde, pokud je změna provázena poctivým chtěním. Naše pojetí respektu k dítěti se dá vyjádřit asi takto: Používat takové způsoby, které jsou v souladu s lidskou důstojností. Co do způsobů komunikace se k dětem chovat jako k dospělým, kterých si vážíme.